Novinky

Generál gondoru

08.05.2016, 19:04:44 napsal Nightmare

Generálem gondoru byla jmenovaná válečnice Sky. Ať se jí ve funkci daří ale budu velice rád, když ji za měsíc někdo vyzve aby mohla buď post uhájit v boji a nebo aby ji nahradil někdo silnější. ( Dle pravidel, vyzyvatel může zaslat výzvu 8.6.2016 a déle na mail: nightmare.erebor@gmail.com + ideálně se zmínit i na vývěsce kterémukoliv GM )


V říši mrazu

04.05.2016, 07:15:19 napsal Total

Byl večer. Pod bílými pláněmi zuřila sněhové vánice a nebylo vidět ani na pár kroků. Vichr hvízdal, sténal, skučel a vířil ledové krystalky. Vysmíval se všem, kdo vyrazili na cestu i přes varování starců..
Jsou předem mrtví. Vlastně byli už v té chvíli, kdy vyšli do nevinně vypadající chumelenice v průsmyku a sešli z cesty. Věděly to lišky, trpělivě očekávající okamžik, kdy vánice ustane a ony budou moci vyrazit na lov, popřípadě vyslídit mršiny zvířat, která válnici nepřežila, věděli to vlci, skrytí v peleších a větřící čerstvou potravu, kterou za ně zabije zima a vítr, věděli to plaší králíci a zajíci, zalezlí v norách, ostražití a vnímající každé křupnutí sněhu a každý nezvyklý pach, který by snad mohl znamenat nebezpečí. Věděla to celá zasněžená krajina, ale mlčela. Neznala soucit. Silní přežijí, slabí zahynou.

Vítr se do cestovatelů opíral, bláznivě se chechtal, volal je hlasy jejich dávno mrtvých přátel, metal jim do obličejů sníh, skřehoval svou vítěznou píseň. Pozoroval jejich šedé, nezřetelné stíny, jak klopýtají v sílící válnici. Ano, jsou jeho. Jak směšně se snaží vyhnout se jisté smrti. Kdyby měl ruce, zatleskal by radostí. Měl dnes šťastný den.

 


Vyhodnoceni

12.04.2016, 22:16:16 napsal Iustus

Vyhodnocení Velikonočního Eventu:

Bludištěm prošlo celkem 239 postav
Olda vysbíral celkem neuvěřitelných 84.000 vajec
Výměnou za tyto vajčka vyplatil sumu přesně 750.000 gp
a rozdal 69  itemků.
Tajemnou mapu žádnou neodevzdal.
Nejlepším sběračem byl hráč Ulysses a to s celkovým počtem 25.200 odevzdaných vajec. Tj 30%.
Olda tímto děkuje všem zůčastněným a již teď se těší na příští rok.


Pro ty, kteří se nezůčastnili a nebo se nezůčastnili v takové míře jaké by chtěli, tak nezoufejte. Již mám vymyšlený template na další event takového rozsahu. 


Novinka

08.04.2016, 22:21:37 napsal Iustus

Z dungeonu Mount Dorlas se ozval mohutný a dunivý zvuk. Možná nějaký druh podzemního sesuvu.

Stojí to za prozkoumání. 


24.3.2016

24.03.2016, 21:03:55 napsal Iustus

Oh, ne! Mé živobytí! 
Co se tady stalo? Které monstrum tohle udělalo? Kde jsou veškeré mé slepice?
Co si teď počnu? Musím velikonočnímu zajíci ještě dodat přes 300 tisíc vajec!

Zkusím za ním zajít a nějak se s ním domluvit, jsou přece jen Velikonoce a je to Velikonoční zajíček, takové milé a nevinné stvoření. Určitě bude mít pro mou situaci pochopení.

 

Olda: Zdravím Tě, zajíčku!
Zajíc: Co chceš? Neseš mi další várku dohodnutých vajec?!
Olda: To je důvod proč jsem zde a potřebují s tebou mluvit. Dnes ráno, když jsem vešel do svého kurníku, uviděl jsem něco hrozného. Všude byla krev, vyškubané peří, polámaná bidla a hlavně všechny mé slepice byly pryč. Někdo mi je unesl anebo ještě hůře, snědl! Proto bych se Ti chtěl omluvit, že nejsem schopen dodat domluvený počet vajec, je mi to opravdu líto.
Zajíc: To, že Ti je to líto, je mi jedno. Na něčem jsme se domluvili a já si za tím stojím. Své vejce chci a ať jsou už namalovaná!
Olda: Ale Zaj..
Zajíc: Žádné „ale“! Dělej si co chceš, ale ty vejce dodáš, i kdyby se zpožděním. Naštěstí nejsi můj jediný dodavatel a tyto Velikonoce zvládnu i bez tebe. Měj na paměti to, že jsem Ti již za ně zaplatil a ne zrovna málo. A teď už se mi ztrať z očí, marníš tady tvůj čas, který můžeš věnovat získáním mých vajec. Dokud je mít nebudeš, tak se nevracej. Rozumíš?!
Olda: Ano... *smutně odchází*


Tak to jsem od něj teda nečekal, hajzl jeden. Vydám se do hlavního města s prosbou o pomoc, snad nějakého dobrodince naleznu. 
Na druhou stranu, jsem rád, že všechny peníze a magické předměty, které jsem od Zajíčka získal za příslib dodání vajec, jsem neutratil a budu mít co nabídnout potenciálnímu dobrodinci. Musím ho však upozornit na to, že Velikonoční vajíčka jsou velice křehká a při jejich manipulaci se mohou rozbít.
 


Něco se tu mihlo

18.03.2016, 23:05:39 napsal SirGlorg

Bard se usadil pod stromem a počal ladit harfu. Když byl konečně spokojen, přejel zkušenými prsty po strunách a melodickým hlasem rozezvučel okolní sad. Během několika chvil bardově písním přihlížely desítky lidí, elfů i trpaslíků, obdivujíce se příběhům z dalekých krajů. Zpíval známé verše o krásách Ardy, o Bílém Stromu i o Valar, zazněl i epos o Berenovi a Lúthien. Když básník dozpíval, na chvíli se odmlčel, upravil si tuniku, pročistil si hlasivky a na naléhání publika, které ho již začalo netrpělivě přesvědčovat, aby nepřestával, rozechvěl opět struny loutny a doprovodil je sametovými tóny svého hrdla. Tato píseň byla jeho vlastní. Pojednávala o neštěstích obyčejné ženy, která vypravila svého milého z domu, aby se přidal k výpravě, která jim měla zajistit štěstí a život bez obav z chudoby. V žalostném zakončení příběhu pak Lammir, jak si básník říkal, vylíčil plačící dívku, jak s hadříkem v ruce hledí k železným horám, kde její drahý zmizel, a pláče.

Když konečně dozpíval, celý dav byl v slzách a počal se dožadovat dalšího přídavku. "Drazí přátelé, však už jsem vám všechno vytroubil! A vám už ani nezbývají slzy pro další z mých písní! Prosím, dovolte mi trochu odpočinku! A kdo se mým písním vskutku obdivoval, budu rád za každý zlaťák, za který zchladím hrdlo u Vyschlého Dubu. Však se tam na mně přijďte večer podívat! Jistě naleznu pár veršů, které jste ještě neslyšeli!". Posbíral od svého publika pár drobných a vyběhl k putice.

Když za seboou zaslechl kroky, nestihl se již ani ohlédnout. Svalnatá ruka ho chytla pod krkem a další pár rukou mu uzamkl nohy. Chtěl vykřiknout ale přes stisknuté hrdlo jen zasípal. Únosci jej vtáhli do hospodských stájí a přibouchli za sebou vrata. Vhodili Lammira do, v lepším případě zabahněné, slámy a vstrčili mu kryss pod nos. "Ani se nepokoušej křičet parchante!" zvolal menší z nich, zřejmě trpaslík. "My dobře víme o čems tam venkku zpíval. Ta banda, co zminula za podzima v železnejch horách. Šli tam pro nějakej poklad! A ty nám teď vyklopíš, kde to bylo. A jestli neřekneš celou pravdu, jestli jenom na chvíli zaváháš, věř mi, poznám to!". Bard suše polkl, cítil, jak mu krk po stisku otéká. Chtěl promluvit ale hlas vyšel na prázdno, celý se chvěl. "Tak co víš!", vyhrkl na něj ten druhý, člověk, avšak neupravený, hrubých rysů a s pazourami jako dřevorubec. Lammir znovu polkl a promluvil.

"Vím jen málo, co jsem na cestách slyšel!", oba si ho mlčky prohlíželi a on pochopil, že má pokračovat. "Plakala mi na klíně nějaká prostá holka, jak ji chlap zmizel v horách. Nechal se prej naverbovat do nějaký výpravy, co prohledává končiny a rabuje starý kobky. Prej že tam někdo zahlídnul příšeru, jakou nikdo nikdy neviděl. Obra, nebo golema, nebo podobnej nesmysl! Pořád mlela o tom svým Punťovi, jak mu bláhově říkala, že se prý ostatní vrátili, ale on zahynul při nějakým souboji. Vyprávěla o tom, jaká tam byla řež, jak ten její statečně padnul a jak už po jeho smrti nikdo neměl sílu jít dál, samý takový nesmysly. Přece byste tomu nevěřili?". Ti dva se na sebe podívali a dřevorubci se skřivil koutek úst v lstívý úsměv. "Povíš nám hezky přesně, kdes to všechno slyšel."...

Když mladá dcerka hospodských ráno rozrazila dveře maštaly, zahlédla ve slámě tvář zpěváka. Měl stále ještě vyděšený výraz a ústa vystlaná špinavým hadrem. Když se ohlédla na druhou stranu stájí, spatřila i Lammarovo tělo. Upustila vědro a utekla. V krvi a bahně u básníkových nohou, byl vyrytý nápis "Mount Dorlas"...


Vzpomínky Hraničáře

10.03.2016, 23:03:10 napsal Iustus

Sledoval je už několik nocí. Snažil se v mysli splynout s jejich pohyby, touhami a myšlenkami. Pozorně zkoumal každý pohyb jedné z jejich osmi končetin. Někteří byli menší, jiní zase větší. Jedni zelení, druzí hnědí a třetí zase černí jako sama noc. Už třetí den sledoval jak skupinky těchto stvoření na svých zádech nebo za sebou, odnášejí dolů do kobky mrtvá těla dobrodruhů zabalená do bílých vláken. ,,chudáci jejich vdovy“ pomyslel si mladý hraničář a v hlavě si poznamenal, že pokud tohle přežije tak mu budou muset dát víc než jen měšec zlaťáků a dvě prasata. Ty nebohé ženy si myslely, že jejich muži od nich utekli. Proto jsem taky tu nabídku vzal, když mě požádali, abych je vystopoval a přivedl zpět domů. Vypadalo to jako lehká práce. Ale sranda přestala, jakmile jsem je stopoval skrze pláně, lesy až ke břehům velkého moře, kde začali stopy po nich mizet. Nemohl jsem je v tom nechat, přece jen jsem hraničář. I když, teď toho lituji. Budu rád, když se vrátím živý zapřemýšlel nad svým osudem a opět upřel zrak na vstup do jejich doupěte. Už minulou noc se rozhodl, že místo toho aby on sám šel dovnitř, zkusí je spíš vylákat ven. Už nebylo na co čekat. Pomalu vyjmul z toulce na zádech tři rudě červené šípy, které dostal za svou poslední práci. Chvíli ještě přemýšlel a potom natáhl tětivu se všemi třemi v ruce. Přiložil ji k prvnímu šípu, zhluboka se nadechl a pustil. ,,Výborně! První je dole!“ problýsklo mu v hlavě společně s okamžitým výstřelem šípu druhého. ,,Druhý!“. Už se chystal povolit tětivu s posledním šípem, když za ním zachrastilo křoví. Okamžitě se otočil a vystřelil směrem, odkud zvuk vycházel. Nic. "Asi se mi to jen zdálo“ pomyslel si. Otočil se zpět směrem k doupěti, ale poslední cíl zmizel. ,,Sakra“ zaklel hraničář. Byl přece Eawa, jeden z nejnadějnějších mladých hraničářů. A teď si nechal utéct kořist kvůli hloupému vánku. Musel za každou cenu toho posledního najít. Přehodil si luk přes rameno, vytáhl si z boty dýku a opatrně se vydal vpřed. I když měl uši i oči nastražené, po jeho osminohém soupeři nebyla nikde ani památka. Nebo si to aspoň myslel. Velké tělo ho srazilo svou váhou na zem. Hledal svého nepřítele všude okolo, ale nepodíval se nahoru. Jaká začátečnická a hloupá chyba. Udělal kotoul, aby se vyhnul případnému útoku a postavil se. Byl černý. To nebyl on. Tím pádem tu někde musel být ještě jeden. Neměl ale čas na přemýšlení. Černý osminožec se po něm vrhl a jen tak tak se Eawa vyhnul velkým a ostrým kusadlům. Eawa seknul a podařilo se mu poranit jednu nohu. "Tak, už jen sedm“ prohodil si jen tak pro sebe a rozhodl se k výpadu ze strany. Rozběhl se, přeskočil jednu z noh, která po něm máchla, a zabodl mu dýku do boku. Ten jakoby sykl bolestí a jinou nohou odhodil Eawa směrem ke vchodu do kobky. Eawa se postavil a zaklel. Dýka zůstala v těle bestie, která se už vzpamatovala z bolesti a mířila k němu. "To bude těsné“ opět zaklel nervózně a chystal si luk a šíp. Vystřelil. Trefil ho přímo do hlavy a tak na chvíli zpomalil postup černé obludy. Eawa šáhl po dalším. Natáhl... 
Luk dopadl na zem a Eawa spadl na kolena. Pomalu se otočil. Zavrávoral, ale ještě předtím než omdlel se podíval hnědé nestvůře, kterou přišel ke vchodu do doupěte hledat, do očí a s posledním náznakem světla si Eawa pomyslel. "Zachrání mě někdo?“ A zmizel v útrobách kobky.

by Ichimaru


Stránka 2 / 2