Opět po roce do Středozemě zavítal Farmář Olda s prosbou o pomoc.

Polední slunce dopadá za zvuku bzučících včel na rozkvetlou zahradu a srub ležící na západním okraji Temného hvozdu. Postarší entomolog Herman právě uvnitř chaty hostí kováře z nedaleké jeskyně. Nejsou zas tak dobří přátelé – zkrátka na sebe zbyli, protože v těchto končinách nikdo jiný nežije. Schází se v Meddědově původním obydlí pravidelně už od nepaměti, ale tentokrát je to naposledy.

"... no a když mě ten poslední přišel otravovat řečmi o tom, jak to nejde sehnat, došla mi trpělivost," pokračoval ve svém rozhořčeném monologu kovář, který se zatím nedotkl svého jídla.

Lovec, který se doteď věnoval pokrmu nevábné barvy a konzistence, vyhlédl z okna a nepřítomně řekl: "Cítím je. Nejsou právě vidět, ale určitě jsou tam."

"Takže ti děkuju za veškerou pohostinnost, ale vše už mám sbalené a od tebe se vydávám rovnou směrem k Angmaru. Severně od Fornostu je hluboko v podzemí kovárna, kde budu mít přístup k tomu zpropadenému oleji, ale hlavně mě tam už nikdo nebude tak často rušit od práce. Třeba se mi dokonce podaří i trochu vylepšit postup výroby těch přízračných zbraní."

Herman polknul poslední sousto a se skelným pohledem opět pronesl: "Ano, jejich královna žije v podzemí a právě teď plodí další a další."

Kovář jediným dlouhým srknutím vypil celý talíř, s blahosklonným úsměvem se zvedl od stolu, vyšel ze srubu a ponechal svého přítele jeho zádumčivým broučím myšlenkám.