Po cestě do Minas Tirith pádil znavený jezdec a na jeho vlající plášť i koně padala již hustá tma. Vypadal na to, že je na cestě už aspoň několik dní, poselství ho však nutilo dojet do cíle co nejrychleji. Když stanul před městskou branou, už se otvírala a jezdec hbitě proklouzl dovnitř, ještě než se stačila otevřít naplno. Na dlažbě se hlasitě rozlehl dusot kopyt. Muž se nezdržoval rozhlížením a poháněl koně plnou rychlostí až k Citadele. Tam z něj spadl, ale přinutil se znovu zvednout, rozrazil dveře a dokulhal ke Správci. Nestačil se pomalu ani nadechnout.
„Umbar… byl… napaden Korzáry… pane!“ sípal.
Správce na něj chvíli zíral, než mu plně došel význam oněch slov. Jen těžko tomu dokázal uvěřit. Zavřel na chvíli oči a zdálo se, že vrásky na jeho obličeji se prohloubily. Dopotácel se k nejbližší židli a klesl na ni.
„To snad… jak…? Korzáři byli poraženi!“ protestoval proti realitě, přičemž si prsty sevřel můstek nosu. Hlavou se mu okamžitě rozeběhly myšlenky pravého vůdce – jak ochránit svou zem a lid. Řešení však nenacházel… „Gondorská armáda byla vyslána do Rhunu potlačit vzpouru, Rohirové bojují se skřety z Mlžných hor,“ vypočítával zdrceně, „než by dorazili poslové s žádostí o pomoc, budou Korzáři ovládat přinejmenším celé ústí Anduiny a jistě se pokusí zmocnit i Tolfalasu. Řekněte mi, kde bych měl vzít další vojsko?“
„To nevím, pane,“ snažil se být užitečný zvěd, jenž se při Správcově monologu už stačil rozdýchat. „Řešení se jistě najde, pane,“ povzbuzoval ho, ačkoli tomu sám příliš nevěřil.
Jejich rozhovoru nenápadně naslouchal jeden ze strážců Citadely, vysoký statný muž, obdařen širokými rameny, kterážto postava mu jistě posloužila ke hladkému přijetí mezi stráže. Přes zbroj měl oblečenou černou vestu se znakem bílého stromu. Krátce zaváhal, ale pak vystoupil ze stínů velkých dveří, které hlídal, a přešel rovnou ke Strážci.
„Myslím, že vím o armádě, kterou bychom potřebovali, pane.“
Správce na něj překvapeně přesunul pozornost.
„Skutečně? Jen mluv! Co víš?“
„Jsou to Hraničáři Ithilienští,“ pustil se do vyprávění strážce. „Na konci dvacátého devátého století Třetího věku Vládnoucí správce Gondoru rozhodl, že se v Severním Ithilienu utvoří bratrstvo rytířů, neboť je ohrožoval Mordor. Tito rytíři chodili v zeleném, bojovali lukem, mečem a kopím. Byli to ti nejobávanější a neudatnější bojovníci. My jsme na ně možná zapomněli, ale oni nezapomněli na přísahu, kterou složili. Vždy hlídali území na východ od Anduiny a na západ od hor Stínu, dlouho se tam před nimi žádný skřet neodvážil. Povídá se, že pocházejí ze Severu a že to jsou poslední rytíři a šlechtici Arnoru“
„Dobrá, dobrá, to stačí,“ přerušil ho Správce netrpělivě. „Jestliže opravdu věříš, že jim můžeme do rukou svěřit svou budoucnost, je třeba okamžitě svolat jejich kapitány. Jsou zřejmě naší jedinou spásou před Korzáry… Doufám jen, že nedělám osudnou chybu.“
„To jistě nikoli, pane. Jsem přesvědčen, že půjdou do boje s těmi nejlepšími myšlenkami na Gondor a budou jej bránit i za cenu svých životů. Sice se raději drží v ústraní a neradi se zapojují do větších bitev, ale ve dnech nejvyšší nouze jsou schopni splnit i zdánlivě nemožný rozkaz.“
„Osedlejte koně!“ zařval Správce na všechny, kdož ho mohli slyšet.
Ze svitků městské knihovny
„Panejo, je jich jak psů!“ zanaříkal Dyrax hledíce na zakotvenou korzárskou flotilu válečných lodí. Hraničáři se již shromažďovali za malým pahorkem na poslední poradu před večerním útokem.
„Skupina pod vedením Emorila zaútočí od jihu a pokusí se zastavit místní stráže a zneškodnit posly. Druhá skupina zatím podpálí Korzárské lodě. Zaútočíme po setmění,“ domluvil kapitán a rozhostilo se těžké ticho. Ten večer byli vůbec všichni zamlklí. Vzpomínali na své domovy, na rodiny, jež museli opustit, snili o milovaných lesích a třpytivých studánkách, které zanechali doma v Ithilienu. Věděli, že jdou vstříc mnohonásobné přesile. Přesto, když padal večer, se všichni do jednoho těžce zvedli, aby vykročili vstříc svému osudu. „Smrt Mordoru,“ ozval se šepot a skupiny se rozešly…
Naštěstí jsem byl ve skupině, která měla za úkol podpálit Korzárskou flotilu. Naším úkolem bylo nepozorovaně se proplížit do doků, zatímco útočný oddíl rozpoutal vřavu. Umbarští útok na město čekali a všude rozestavěli plno stráží. Někteří piráti utíkali, jiní bojovali, ale útočníci nakonec svůj úkol splnili beze zbytku. My zatím tiše podpálili většinu loďstva. Co nebylo zapálené, nakonec samo vzplálo a přístav se proměnil v jedinou jasnou plochu, která ozářila i velký kus města. To už se ale z Jihu valila obávaná Umbarská jízda. Dali jsme se k ústupu, avšak naše skupiny od sebe odřízl členitý terén. Bylo jasné, k čemu se tu schylovalo. Zbytek dúnadanů se shromáždil na vyvýšeném místě v kruhové formaci. Vzpomínám si jen, že se proti nám rozběhl chumel rozhořčených Vrrků a skočil do naší formace…
Probudil jsem se. Všude mlha. Krev. Sténání zraněných lidí i zvěře. Sekera, kde mám sakra sekeru? Vyděsil jsem se a rychle rozhlédl kolem. Tohle není Valhala! Viděl jsem rozmazaně a všude okolo bylo bílo. Cítit byl hnusný zápach spáleniště. Když mozek začal opět fungovat, došlo mi, že jsem zřejmě stále na onom vyvýšeném místě kousek od přístavů, ale všude okolo byla mlha a vidět bylo sotva na pár metrů. Rychle jsem vstal a šel jsem se podívat po dalších zraněných. Dokázal jsem pomoci ještě několika dúnadanům, zatoulanému lapkovi Undákovi, který byl uvězněn pod tělem Vrrka, krásné dívce Layea Morrian a bratrovi Dyraxovi.
Naše rány se však již dávno zhojily a my dál stojíme na vlastních nohou, což je víc, než by o sobě mohli říct mnozí jiní. Ta hrstka přeživších, kteří jsme kdysi vyrazili do předem prohrané bitvy, se nevzdává. Naše přátelství přetrvalo a kuráže máme stále dost, abychom takovou hloupost podnikli znovu.
Ze deníku velitele Grannyho
…Poslední květnové dny byly velmi klidné až do oněch událostí. Snad samotný Morgoth sestoupil na zemi. Zprávy o Konci světa se začaly šířit ze všech částí Středozemě. Dokonce i skřeti zalezli do děr v zemi a ostatní zvěř se započala chovat zvláštně. Hejna ptáků odlétala za moře na Západ a ryb v sítích ubývalo, až nezbyly žádné. Listí ze stromů opadalo a znovu již nenarostlo. Kde dřív mezi kameny šelestil pramen zůstalo jen prázdné koryto. Nastal Konec éry prosperity a započala dlouhá Zima trvající více než dva roky. Ta navždy proměnila celou Středozem, tak jak ji všichni znali. Ovšem po každé zimě zase přijde jaro…
výňatek ze spisů hlavního knihovníka Jeho Veličenstva
Věděla jsem, že k tomu jednou dojde. I proto nás od toho každý odrazoval. Smrtelný život uplyne jako písek v hodinách. Avšak ten můj trvá věky. Nelituji však toho rozhodnutí, pouze je málo, málo času, který jsme strávili spolu. Tak málo. Všechny ty výpravy, na které odcházel. Avšak vždy bylo nutné sloužit ve prospěch gondorské říše. A tak tomu také vždy bude. Věděla jsem, že jednou z něho život vyprchá, ale ne že to bude tak brzy. Jednou odjeli s Dyraxem na lov a již o nich nikdo neslyšel. Tím na mě spadlo celé břemeno a tíha velení. Nemohla jsem odjet s ostatními elfy na Západ a nechat všechny blízké v ohrožení. Tato volba je dávno pryč. Není již lodi, která by mě odtud odvezla, a musím skutečně vytrpět Sudbu lidí, ať chci nebo ne.
Místo smutku a mlčení však konám, jak jsem se kdysi rozhodla. Nespočinu v pokoji, dokud všichni skřeti a stvůry nezmizí z tohoto světa. Mám tedy práce dostatek na příštích pár stovek let.
“Ónen i-estel Taur'ohtar, ú-chebin estel anim.“
Z deníku Nymys, velitelky Hraničářů
Z pravomoci svěřené následníkem trůnu Eldarionem I. vládnoucímu správci říše Gondorské se na vědomost dává, že Hraničáři Ithilienští do služby znovu povoláni jest, aby ochránili vnější hranice říše, ba i odrazovali časté nájezdy loupeživých výprav prašivých skřetů.
Gondorský herold