... Skupinka dobrodruhů se po několika dnech přesouvá v čele s necromancerem Quillonem a kapitánem Aalotem. Vydává se vstříc nalezenému objektu. "Rychle, rychle. Musí to být tady", popadá Quillon dech a ukazuje směr kudy pokračovat. LTady! Odhrňte ten písek", velí Aalot a hlídka v čele s Aalotem se vydává dál. Quillon je si jist svým rozhodnutím a mlčky začal provádět rituál k otevření, zatímco skupina válečníků kontroluje prostor.
Po několika rituálech Quillona je již hlídka unavena a mnozí usínají u rozdělaného táboru. "Ano, ano. Konečně!", vzbouzí všecky přítomné Quillon. "Přišel jsem na to!", raduje se Quillon. "Teď budem schopni otevřit i ten portál, co jsme nalezli", odvětí. "Honem. Potřebuji vzorky i tam odsud". Aatol bez odpovědi nasedá na svého rychlého koně a vydává se směrem do Gondoru. "Počkej Aale! Vem to přes průsmyk kde Caradhras se tyčí, ať jsi tam rychleji", zastihne ho křikem Quillon. "Hlavně potřebuji vzorek té hlíny. Neber ji z okolního lesa. A nezapomeň na esenci z nemrtvého! Hodně štěstí, příteli! Tentokrát se nám to podaří." Aalot pokývl hlavou, lehce se usmál, vzal své další dva vojáky, popadl svůj meč a úprkem se vydal směr gondor vstříc průsmyku vedoucí na mordorské pláně. "Podejte mi kus zhroucené pískovce", ukazuje Quillon na přilehlé ruiny zatímco přidává vzorek škorpióna a písku. Potřebuju se připravit ke stabilizaci bran. Kniha pak nebude daleko. Uvidíme, co nám odhalená podzemí řeknou teď ...
Uplynulo několik let a do malé hospůdky poblíž jihovýchodních hranic Gondoru zavítal čaroděj se svými následovníky. Už leccos zažil a tak věděl, že lidé čaroděje příliš v lásce nemají. Snažil se proto moc na sebe neupozorňovat, krčil se ve stinném koutě hlučného sálu nad korbelem piva. Moc se mu to ale nedařilo, protože po chvíli k němu mírně nejistým krokem zamířil mladík v klobouku. V jedné ruce dlouhou černou hůl a v druhé plný korbel, jehož obsah pomalu vyšplíchával na podlahu. Mladý muž se zafuněním dosedl na židli u čarodějova stolu. "Nazdar!" Čaroděj se na něj upřeně zadíval. "Zdravím," odpověděl po chvíli mladíkovi. Ten se nervózně zavrtěl pod čarodějovým pohledem, ale zpěněné pivo mu dodalo sílu, aby pokračoval v konverzaci. "Ty nejsi zdejší, co? Tady se to hned pozná, každý cizinec je tu jak pěst na voko." Na chvíli zamžoural do rohu, kde seděli čarodějovi společníci. "Že vy jste obávaní Umbárští vrahové?" vytrousil mladík neomaleně. Čaroděj se na něj zahleděl a jen stroze zamumlal něco pod vousy a dále pozoroval hemžení na tanečním parketu. Skupina kolem čaroděje již měla plné zuby Mordoru a zloby, která se tam v každém rohu skrývala. Nepomohl jim zrovna ani dřívější odchod dvou přátel, za kterými se právě tuto noc vydali. Chtěli změnu a tu hledali zde, v hostinci poblíž Východní Marky. Do toho mladík zahalekal "Jak se vůbec jmenuješ?" Čaroděj ani nestačil říct své jméno... Pokračování ...
Bylo sychravé podzimní odpoledne. Babí léto bylo už dávno pryč a blížila se zima. Severní vítr přihnal těžké dešťové mraky od Šedých hor a z oblohy se začaly snášet kapky studeného deště na Temný hvozd. Ale severní vítr s sebou přinesl i něco dalšího, zlověstnějšího. Do mé věže ve Východní Marce přivál podivný zápach. Opřel jsem se v okně a pozoroval mračna nad Temným hvozdem. Po pár hodinách zavalila stromy hvozdu mlha a vítr utichl. Vypadalo to skoro, jakoby mlha vytvořila okolo lesa zeď. Seběhl jsem pro dalekohled, vrátil se zpátky do věže a pozoroval okolí. Všechny stromy zmizely a jediné co jsem viděl, bylo malé světlo v dáli. Myslel jsem si, že je to louč nějakého řemeslníka, ale světlo se potácelo zmateně z jedné strany na druhou, mizelo a zase se objevovalo. Rozhodl jsem se, že to půjdu zkontrolovat. Osedlal jsem koně a vyrazil.
S každým krokem blíže k Hvozdu byl kůň více a více neklidný. Klopil uši, frkal a odmítal jít poslušně vpřed. Seskočil jsem, uvázal jej ke stromu a dál šel po svých. Z ničeho nic jsem zase ucítil ten podivný zápach a zahlédl světlo.
Skrz hustou mlhu jsem došel k louči, která ležela na zemi. V tom jsem zaslechl slabý hlas. Zvedl jsem louč, vytáhl meč a vydal se za tím zvukem. Po pár krocích jsem o něco zakopl. Zjistil jsem, že to byla noha vyděšeného hobita, který ležel schoulený v keříku suchého borůvčí. "Co dělá hobit tak daleko?" pomyslel jsem si. Celý se třásl, byl zalitý studeným potem a sotva dýchal. Nedokázal ani mluvit, jen mu drkotaly zuby. Popadl jsem jej a vyšel s ním z lesa ven. Vysadil jsem ho na koně před sebe, zabalil ho do svého pláště a vyrazili jsme zpátky. Cestou jsem se hobita ptal, co se stalo, ale ten jen pořád dokola koktal "D-d-d-d-d-dol...". Když jsme dorazili zpět, položil jsem hobita na postel, aby si odpočal a zahřál se. Chtěl jsem přiložit pár polen do krbu, ale když jsem odcházel, popadl mě za ruku. Vyrozuměl jsem, že mne žádá, abych u něj chvíli seděl. Čekal jsem, jestli něco řekne, ale jediný zvuk, který vydával, bylo neustálé drkotání zubů.
Slunce už začalo zapadat, a tak jsem zapálil svícny v pokoji. Hobit se pomalu uklidňoval a přestal i cvakat zuby. Po chvíli, jsem zaslechl, jak hobit začal něco mumlat: "Ně-k-k-k-kdo t-t-t-tam byl. Něc-c-o říkal, měl h-h-h-hůl a k-knihu." Začal se třást a chytil mě znovu za ruku. Pak se nadechl a znovu spustil: "Sledoval jsem jej dlouhou dobu, stál u brány a mluvil k ní. V ten moment jsem ucítil zápach zdechliny, chvílemi jsem slyšel zvuk lámání kostí. Začala se zvedat mlha…." Najedou hobita znovu zalil studený pot, celý zbledl a pronesl: "Mrtví povstali z hrobů, byla to hrůza! Chtěl jsem utíkat, ale strachy jsem celý zkoprněl. Chtěl jsem křičet, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Když se první mrtví začali pohybovat ke mně, utekl jsem, ale v husté mlze jsem zabloudil."
Hobit ještě chvíli mluvil o hrůze šílenství, které tam spatřil. Muže s knihou označil jako nekromanta a tím místem byl Dol Guldur. Pomodlil jsem se k Yavanně, ať je to lež. Pán Dol Gulduru byl přeci dávno zničen a pevnost samotná byla srovnána se zemí. Přesto jsem nemohl hobitovo vyprávění brát na lehkou váhu. Král se o tom musí dozvědět. Zlo z kobek Dol Gulduru se pravděpodobně vrátilo na povrch...
Hrdinové! Nemyslitelné se stalo skutečností. Démoni našli způsob, jak proniknout na náš svět. Ohnivá hvězda dopadla na Středozem. Místo dopadu jsem okamžitě nechal prověřit svými nejlepšími zvědy. V okolí dopadu se shromažďují démoni ze Středozemě. Přilétají ze všech světových stran.
V kráteru, který je nepřístupný a chráněný jakousi neviditelnou bariérou, proti sobě dva démoni neúnavně bojují. Netuším, jak dlouho jejich svár vydrží. Ohnivá hvězda září uprostřed kráteru temným světlem. Jistě je to důležité místo, ta hvězda bude démonům sloužit jako nástroj jak dostat své armády na Středozem.
Musíme přijít na to, jak se do kráteru dostat! Musíme najít Murdoca! Ptejte se na každém rohu, mějte oči na šťopkách. Snad se konečně vrátí a pomůže nám bojovat proti této hrozbě.Třeste se! Konec světa přichází a my máme prázdné ruce.
~Ember
Zachraňte Murdoca!
Emberův dopis:
Hrdinové! Murdoc nám stále uniká, ale mně se také podařilo získat informace. Už mě nebavilo jen překládat a vydal jsem se na vlastní pěst cíleně hledat tu chybějící část zápisku. Zápis 8 - Slaný písek byl poslední, který se mi podařilo rozluštit. Měl jsem štěstí a to hned dvakrát. Vsadím se, že spousta z vás kolem ní proběhla, ale schoval ji naschvál jinde a měl k tomu zjevně dobrý důvod. Zbytek příběhu jsem hravě přeložil, ale pro mě má tenhle kus pergamenu mnohem větší cenu. Na jeho druhé straně je klíč k runové šifře. Myslím, že mi pomůže vyluštit ty poslední dva zápisky, které jste našli. Jdu se pustit do práce! [Odkaz na zápisek na wiki]
Po cestě do Minas Tirith pádil znavený jezdec a na jeho vlající plášť i koně padala již hustá tma. Vypadal na to, že je na cestě už aspoň několik dní, poselství ho však nutilo dojet do cíle co nejrychleji. Když stanul před městskou branou, už se otvírala a jezdec hbitě proklouzl dovnitř, ještě než se stačila otevřít naplno. Na dlažbě se hlasitě rozlehl dusot kopyt. Muž se nezdržoval rozhlížením a poháněl koně plnou rychlostí až k Citadele. Tam z něj spadl, ale přinutil se znovu zvednout, rozrazil dveře a dokulhal ke Správci. Nestačil se pomalu ani nadechnout.
Celý příběh ZDE
Jmenuji se Ember, mým živobytím jsou informace. Je to obchod - nákup a prodej. Obchod kvete a já si nemohu stěžovat. Je tu však jedna věc, která mě trápí. Za posledních několik týdnů jsem nashromáždil velmi mnoho informací o nekromantu Murdocovi - Mordořanovi, který si zahrával se silami, které byly nad jeho síly a ohrozil náš svět. Démoní oko znovu spočinulo na Středozemi a skupina nekromantů v čele s Murdocem se této hrozbě snažila čelit. Potichu, aby nevznikla zbytečná panika. Jejich snaha však nenesla velké výsledky, byli stále v defenzívě.
Murdoc si nechával veškeré důležité informace, formule a runy pro sebe. Zapisoval je jen do svého deníku. Nikdo z jeho učňů toho neví příliš mnoho. A Murdoc zmizel. Možná někde bloudí v temnotách a nebo ho někdo vězní, nevrátil se. Nikdo ho už několik týdnů neviděl. Musíme ho najít, protože on byl nejblíž k informacím, které by mohly zachránit náš svět před vpádem démonů.
Ale teď se Kronikáři Torwinovi podařilo zjistit, kde se Murdoc pohyboval krátce před tím, než zmizel.
Naše vodítko vede do Beridoru a tak vyhlašuji odměnu pro každého, kdo získá z Beridoru informace spojené s osobou Murdoca. Jak jsem zjistil, je nesmrtelný, ale o své fyzické tělo může lehce přijít. Kvůli tomu používal neviditelné truhly, do kterých vkládal svoji výbavu a důležité artefakty, které při své cestě našel. Obrodit se může pouze u křízů a ankhů. Pokud tedy v Beridoru musel zemřít, jistě této neviditelné truhly využil a uschoval v ní důležité věci. Veškeré detaily Vám velmi rád poskytnu. Najdete mě tam, na západ od Rhůnské pouště, jižně pod Edoraskou Markou, na skále tyčící se nad řekou.
Práce s dá najít v Středozemi ledajaká. Od hlídání a uklízení panství bohatých měšťanů po královskou stráž. Jedna z nejtěžších a nejméně výnosných je horničina. Ale to se může změnit.
Po gondorských hostincích projíždí každou zimu podivná sebranka. Hledají prý muže, kteří se vyznají v boji ale zejména také trpaslíky, co se umí ohánět s krumpáčem. Platí dopředu a platí zlatem. Kolik kdo unese. S příchodem jara, jako kdyby se po nich slehla zem.
Párkrát se je snažili zvědavci sledovat a z jejich povídaček vyplynulo, že směřují na východ - do mordorské pouště. Tak tomu bylo rok co rok.
Letos se však nevrátili ... Zabili je skřeti? Ztratili se v poušti? Nebo je za tím něco jiného? Odváží se to někdy někdo zjistit?
Tam kde se teplo mění v chlad, tam kde všichni živí mají strach, se šíří zvěsti, že byli spatřeni kyklopové. Skály se třesou pod jejich mohutnými kroky a odhání zvěř. Chladný vítr s zápachem mršin se prohání mezi skalisky a nahání všem dobrodruhům hrůzu. Prozatím se stvůry schovávají ... Ale na jak dlouho? Najde se někdo odvážný, kdo by těmto tvorům čelil?
Těžký vzduch v bažině neslyšně dusí své nepočetné obyvatele. Nad mršinami nehnutě stojí puch tlejícího masa, jen občasné kruhy na vodní hladině naruší mrtvolný klid. Celá staletí jsou Mrtvé Močály pustou krajinou, na jejíž hranici se dech světa odráží o přízraky mrtvých. Zde plíce Ardy dále nedýchají a veškerý život chřadne.
V dáli se zablýskalo. Zbloudilá drobná zvěř se hbitě ukryla pod skromný porost. Hraboš zvedl čumák do vzduchu a vzrušeně zavětřil. Zahřmělo. Z rázu se zvedl vítr a ve světle dalšího blesku se po nebi prolétl stín. Hladinu močálu rozvířil nápor vzduchu a krajinou se rozlehl děsivý řev okřídleného démona. Rozhlédl se, změřil si obzor, a když spatřil, co hledal, vznesl se a s dalším vřískotem zamířil ke skalnatému masivu. Během několika minut se za zrůdou uzavřela oblaka páry halící Smutnou Stezku. Vítr ustal tak náhle, jak začal, a vody močálu se opět zklidnily. Do nehybného hraboše se pustili první mrchožrouti.
pozn. redakce: Je vydán patch pro mapu. Všichni si prosím co nejdřív proveďte aktualizaci přes Updater